29. 12. 2013

Ve středu 27. prosince 2013 jsem se zúčastnil debaty pořádané sdružením Za krásnou Olomouc v rámci cyklu Kde domov můj?, doprovázejícího stejnojmennou výstavu v pražském centru současného umění DOX. O den dříve jsem se téže debaty účastnil v Pardubicích. Lze říci, že občany obou statutárních měst trápí podobné problémy – spor o podobu veřejného prostoru, ztělesněný v jedné konkrétní kauze (v Pardubicích Tyršovy sady, u nás Šantovka Tower), a napětí mezi představiteli občanských iniciativ a zástupci města.

Našel se ale jeden výrazný rozdíl. Zatímco v diskusním panelu pardubické debaty zasedl náměstek primátorky František Brendl a v publiku byl přítomen další městský zastupitel, na olomouckou akci nedorazil z magistrátu nikdo. Možná proto, že by musel obhajovat neobhajitelné.

Spor o to, zda má na Šantovce vyrůst výšková stavba, někdy sklouzává do roviny líbí – nelíbí. Odpůrcům „šantodrapu“ se pak může namítnout, že názor o poškození panoramatu je ryze subjektivní estetický soud, který nemají právo vnucovat ostatním.

Názory budou vždy subjektivní. Co je ale víceméně objektivní povahy, to jsou pravidla, která musí být dodržena při posuzování, zda stavební záměr neohrožuje práva jiných občanů. V tomto případě je součástí procedur i stanovisko Národního památkového ústavu; ať už je jakékoliv, musí být vzato v úvahu. Pracovníci NPÚ mají odborné vzdělání a jsou kodexem svého oboru vázáni hájit veřejný zájem. Tím veřejným zájmem je zde obrana hmotného historického dědictví. Obrana nenahraditelného kolektivního statku, který nás jakožto jednotlivce přesahuje a propůjčuje nám vědomí určité pospolitosti napříč generacemi.

Stavební odbor magistrátu samozřejmě nemusí stanovisko NPÚ brát za rozhodující. Z logiky věci ale vyplývá, že by se jím měl řídit, jestliže nad veřejným zájmem památkové péče nepřevažuje jiný veřejný zájem. K čemu by jinak ono stanovisko NPÚ bylo, nač by celou proceduru zákon vůbec stanovoval?

Ptám se, jaký veřejný zájem je v případě Šantovka Tower tak významný, že převažuje nad zájmem památkové péče dále nenarušovat jedinečné historické panorama? Nevím například nic o tom, že by v nejbližších letech hrozila Olomouci akutní bytová nouze a že by „šantodrap“ byl jediným nebo nejlepším způsobem jak ji řešit.

Chápu, že někteří občané by rádi viděli v Olomouci něco „světového“ či „moderního“. Obránci historického panoramatu však neberou zastáncům „modernizace“ možnost stavět někde v Olomouci mrakodrap(y). Naproti tomu obhájci Šantovka Tower jednoznačně chtějí omezit „konzervativcům“ možnost zakoušet historické panorama v jeho současné podobě. Práva odpůrců stavby tak budou v případě její realizace narušena více než práva jejích obhájců v případě zamítnutí.

Pokud stavět v Olomouci výškové stavby, měly by vyrůstat v dostatečné vzdálenosti od památkové rezervace a tvořit pokud možno kompaktní celek, ne být rušivě roztroušené po horizontu.

Celá kauza je nakonec sporem o růst. Nejen o to, zda má vyrůst jeden „šantodrap“, ale také o to, zda naše demokracie dorostla do podoby, v níž dokáže odolávat tlaku velkých peněz, stanovovat limity nabubřelého růstu do nebes a prosazovat spíše růst směrem dovnitř – růst v oblasti kvality života, společenské soudržnosti a účasti občanů na rozhodování o věcech veřejných.

 

Martin Škabraha

(autor přednáší na Univerzitě Palackého a je členem olomoucké ZO Strany zelených)

Nejnovější články

<!-- document.write('TOPlist'); //-->TOPlist