7. 3. 2017

Zakládající člen Strany zelených a předseda její šumperské organizace Milan Mátl ve svém textu shrnuje události, které vedly k rozpoutání Velké říjnové socialistické revoluce.

Právě před sto lety došlo k historické události, která, ačkoliv se dnes příliš nepřipomíná, zcela nesporně předurčila světový vývoj ve dvacátém století. Dne 15. března 1917 totiž abdikovalo Jeho Císařské Veličenstvo ruský car Mikuláš II., král polský a velkokníže finský, a velkokníže Michail Alexandrovič bratrovu nabídku stát se „všeruským carem Michailem“ odmítl.

Předehrou k událostem roku 1917 byla revoluce z roku 1905-7, kdy car říjnovým manifestem (1905) slíbil lidu občanská práva a zákonodárné shromáždění, které by vzešlo z voleb. Volební systém ale příliš spravedlivý nebyl. Také základní zákony, vydané před zasedáním 1. státní dumy, omezovaly její legislativní úlohu, kontrolu vlády a státního rozpočtu. Přesto prvé dvě dumy (1906 a 1907) ovládla liberální a socialistická opozice, která hlasitě vyžadovala rozsáhlé reformy. A tak je car rozpustil.
Na konci revoluce v červnu 1907 bylo za premiéra P.A.Stolypina zavedeno nové volební právo, které účast radikálnějších skupin a národnostních menšin v dumě omezilo. Car mohl vládnout autoritativně dál a řada důležitých rozhodnutí, mj. vojenská a dvorní, nebyla dumou vůbec projednávána. Navíc měl car a šlechtou obsazená horní sněmovna právo veta pro dumou schválené zákony. Po 3. dumě, která byla v úřadu do r.1912, přišla čtvrtá, stejně konzervativní. Přesto v průběhu 1. světové války, kdy korupce a naprostá neschopnost nejvyšších vrstev ruské společnosti vyvolala i v dosud loajálních vrstvách snahy o změny v systému vlády, se stala duma centrem opozice proti carskému režimu.

Po napadení Srbska Rakousko-Uherskou monarchií vyhlásilo 31. července 1914 Rusko všeobecnou mobilizaci; 1. srpna vyhlásilo Německo Rusku válku, 6. srpna vypovědělo Rusku válku Rakousko-Uhersko. Překvapivě mělo Rusko zpočátku válečné úspěchy na německé i rakousko-uherské frontě, v průběhu války se však situace na frontě i doma postupně zhoršovala.
Po třech letech války došlo k hospodářskému rozvratu, nastala inflace, vázly dodávky jídla, paliva, pohonných hmot. Obyvatelstvo se potýkalo se stále většími nedostatky – působili na něj důsledky mobilizací, militarizace podniků, nárůst běženců a dezertérů. 15,5 mil. mužů bylo povoláno do armády, z toho bylo 6,7 mil. ve frontových jednotkách (na konci války byly nevratné ztráty 2,25 mil., raněných, nemocných až 5 mil.). Práci mužů v továrnách a v závodech nahrazovala práce žen a nezletilých, nových pracovníků z řad rolnictva a městských středních vrstev. I na vesnici ubylo aktivní síly, také se ale změnili rolnici. V armádě se učili organizaci, setkávali se s dělníky, příslušníky inteligence a dalších městských vrstev, kteří sympatizovali s opozičním či přímo socialistickým hnutím.

7. března 1917 odmítla největší strojírenská továrna v Petrohradu dělnické požadavky a následnou stávku vyřešila vyhazovem 35 tisíc dělníků. Ti požádali o pomoc ostatní dělnictvo města.
Doma nesly tíhu války nejvíce ženy. Desítky hodin týdně stály fronty na chleba a když 8. března, na Mezinárodní den žen/dělnic, v dělnické části města (Vyborg) nebyl chléb v obchodech vůbec, začaly se houfovat a vydaly se k petrohradské dumě. Stávkovalo na 90 tisíc dělnic a dělníků. Večer dostal petrohradský vojenský okruh rozkaz demonstrace ukončit, den ale proběhl bez obětí na životech.
9. března začala generální stávka: stávkovalo přes 150 tis. pracovníků s hesly žádajícími nejen chléb, ale také konec války a samoděržaví. Kozáci a dragouni sice do davu najížděli, ale nestříleli.
Když 10. března byly k potlačení demonstrací povolány vojenské oddíly, přidaly se k demonstrantům, přepadly několik policejních stanic a osvobodily politické vězně. Car nařídil rozpustit dumu.
11. března carovi oddané jednotky vojska a policie zastřelili při nepokojích více než 150 lidí a tak už následujícího dne, 12. března, přerostly nepokoje v otevřený boj. K revoluci se přidali vojáci i branci vč. gardového Pavlovského pluku a obsadily všechny důležité části města, Petropavlovskou pevnost a budovy vlády. Do večera kapitulovaly poslední jednotky a vláda podala demisi. Kníže Nikolaj Dmitrijevič Golicyn tím vešel do dějin jako poslední premiér carského Ruska.
Dělníci, vojáci a rolníci začali vytvářet orgány samosprávy – sověty. Předsedou petrohradského se stal menševik Nikolaj Čcheidze a jeho zástupcem Alexandr Kerenskij. Sovět teď měl vojenskou moc a přebral odpovědnost za dodržování pořádku a zásobování města. Byl vzorem i pro vznik dalších sovětů – v Moskvě a postupně v dalších městech.
13. března vytvořila státní duma Prozatímní výbor pod vedením svého předsedy Michaila Rodzjanka.
14. března car Mikuláš opustil hlavní stan armády a vydal se do Carského Sela; železničáři ale vlak odklonili a car dojel do štábu severní fronty do Pskova. Tam zjistil, že k potlačení revoluce nemá dost sil a tak se vzdal carského trůnu ve prospěch svého bratra Michaila Alexandroviče. Ten korunu nepřijal a doporučil řešit otázku státního zřízení v Rusku zákonodárnému shromáždění. Ještě téhož dne, 15. března, Státní duma dohodla s Petrohradským sovětem vytvoření prozatímní vlády. Jejím předsedou a ministrem vnitra se stal kníže Georgij Lvov. Ministrem zahraničí byl jmenován Pavel Miljukov (oba kadeti), války Alexandr Gučkov (svaz 17. října), spravedlnosti Alexandr Kerenskij (eser/trudovik). Celkem měla vláda 10 členů, z toho 5 konstitučních demokratů, 2 členové pokrokového bloku, 1 socialista revolucionář, 1 okťabrista a 1 nestraník. Vláda ve svém prohlášení slíbila amnestii v záležitostech politických a náboženských, politické svobody a právo na stávku, zrušení stavovských, náboženských a národnostní ch omezení, svolání ústavodárného shromáždění, nahrazení policie lidovou milicí s voleným vedením, volby do místních samospráv, že umožní vojákům požívat společenských práv a politických svobod a že vojenské útvary, které se účastnily revolučního hnutí, zůstanou v Petrohradu.
Tím 15. března 1917 skončila po 155 letech vláda dynastie Holstein-Gottorp-Romanovské (příp. po 304 letech dynastie „Romanovské“) a současně monarchie v Rusku.

Konec monarchie měl řadu příčin. Předně válka neprobíhala úspěšně, povaha a nároky války byly nad schopnosti velení. Mocenské postavení Ruska neodpovídalo jeho hospodářským možnostem, katastrofálně se zhoršily životní podmínky obyvatel. Lehce modifikované samoděržaví si mnoho stoupenců, schopných režim bránit, za Mikulášovy vlády nezískalo.
Po pádu carského režimu začal v Rusku pomalu proces demokratizace a liberalizace země, klíčové problémy s vedením války a hospodářskou situací se ale řešit nedařilo.
V Rusku byly jen omezené podmínky pro zavedení liberálního či konzervativně-liberálního zřízení. Pokrokový blok široké vrstvy obyvatel oslovit nedovedl, na druhé straně působnost socialisticky zaměřených stran byla válkou velmi omezena. Panovala živelnost. To, co Rusko tehdy nutně potřebovalo, byl konec války a mírové rozhovory, což ale spojenci odmítli pochopit a tak se válčilo dál.

O půl roku později vyhráli ti, kdo nabídli nejrozhodnější metody ke splnění požadavků lidu. Bezpodmínečný mír a diktaturu proletariátu. Bolševici.

 

Milan Mátl

Nejnovější články

<!-- document.write('TOPlist'); //-->TOPlist