Sociálně vyloučené lokality – problém, který (ne)má řešení?

V programech politických stran (i v tom našem v rámci Koalice pro Olomoucký kraj) se v posledních krajských volbách hojně objevovala otázka bezpečnosti. Ta byla přitom spojována velice často s problematikou sociálně vyloučených lokalit (SVL). To je jistě v pořádku a určitě se jedná o jednu z věcí, kterým by měla nová krajská administrativa věnovat více pozornosti – otázkou ale je, jaký přístup je nejlepší a jak k celé věci přistupovat.
Působím jako výzkumný pracovník v týmu antropologů a politologů na Západočeské univerzitě, který pracuje na analýze viktimizace v SVL napříč celou Českou republikou, tudíž mám k tématu bezpečnosti i SVL blízko. Ve výzkumu nám jde především o to jakou újmu obyvatelé SVL nejčastěji zažívají. Během uplynulého roku jsem měl možnost celou řadu těchto lokalit poznat (od v médiích často zmiňovaných oblastí v Severních Čechách nebo v Moravskoslezském kraji až po Vysočinu). Pro lepší přehlednost jsem se rozhodl několik svých poznatků rozdělit do bodů:

SVL nejsou nebezpečné

Přestože jsme neměli k dispozici přesné policejní statistiky na úrovni ulic (ty PČR neposkytuje), tak SVL se nevyznačují zvýšenou mírou kriminality. Pokud v nich k nějaké protiprávní činnosti dochází, pak se jedná převážně o krádeže kol nebo vandalismus. Násilná trestná činnost přímo v lokalitách je výjimečná. Z hlediska bezpečnosti není nutné posilovat jejich kontrolu ani instalovat kamerové systémy, spíše je vhodné zajistit dostatečnou prevenci prostřednictvím Asistentů prevence kriminality, kteří sami z lokality pocházejí a dokáží situace řešit ještě před jejich eskalací.

Dochází k přesouvání SVL do menších obcí

Jedním z typických příkladů jsou Dobromilice na Prostějovsku, kam byla přestěhována značná část obyvatel z prostějovských SVL. Menší obce obvykle nemají zkušenosti ani finance na to, aby takovému přílivu sociálně slabých obyvatel byly schopné čelit, zatímco větší obce nákupem nemovitostí na vesnicích  mohou přestěhovat nechtěné obyvatele jinam. Olomoucký kraj v tomto ohledu musí aktivně jednat a snažit se v podobných případech obcím i občanům pomoct například tím, že v nich například podpoří rozvoj sociálních služeb.

 

Byznys s chudobou je potřeba řešit jak legislativně, tak i na úrovni jednotlivých obcí

Díky doplatkům na bydlení a na děti se ze sociálně vyloučených obyvatel stal výhodný byznys. Neprofitují na něm přímo příjemci těchto dávek, ale soukromé osoby či firmy, které provozují ubytovny či pronajímají soukromé byty. Setkávali jsme se opakovaně s případy, kdy za 50 metrů čtverečních platila rodina v menším městě až 10 tisíc korun. Bohužel neměli jinou možnost – ať už kvůli nedostatku peněz, věku nebo jejich etnicitě. Byznys s chudobou není zaměřený pouze na bydlení – týká se také lichvy, heren nebo dalších predátorských strategií. Obce jsou navíc zpravidla bezradné a nechtějí nebo neví, jak situaci řešit. Stačilo by přitom málo – založit nebo začít provozovat vlastní bytový fond, ve kterém by za konkrétních podmínek měly k dispozici obecní byty, ve kterých by bylo regulované nájemné. Obce by přitom měly stanovit kritéria co nejnižší. Čekat na zákon o sociálním bydlení v této chvíli nemá cenu a je potřeba začít s vlastní iniciativou na lokální úrovni.

Pomáhat ohroženým se vyplácí

Podle konceptu bydlení na prvním místě (housing first) totiž sociálně vyloučení občané nejprve musí získat jistotu bydlení a teprve potom se může hovořit o jejich dalším zapojení do pracovního trhu. Vstávat do práce z pokoje na ubytovně, kde bydlíte s celou svojí rodinou a nemáte k dispozici ani vlastní kuchyň, ani sprchy, je totiž nesmírně obtížné. Z vlastní zkušenosti v našem týmu víme, že bydlení je alfou a omegou celého procesu chudoby, ze kterého je nesmírně obtížné vystoupit. Vyřešíme-li ubytování, budeme se moci zaměřit na problémy s nezaměstnaností, nedostatečným vzděláním či dluhy.
Zákon o socálním bydlení v ČR velmi chybí. Nejde ale o samospásný mechanismus. I s ním nemůžeme očekávat, že se současná situace plošně změní během jednoho či dvou let. Vidím proto jako kritické to, jak se k celé věci obce či kraj postaví. U Zelených  víme, že řešení těchto problémů nevyhrává volby – ve společnosti panuje spousta předsudků vůči lidem žijícím v SVL a proto raději vyžadují tvrdou ruku. Jednoduchá řešení ale nepovede k tomu, že tito lidé zmizí a přestanou existovat. Naopak díky tvrdšímu postupu do pasti chudoby může spadnout řada dalších lidí, kterým se zatím daří přežívat. Pokud jste dočetli můj příspěvek až sem, budu moc rád za jakékoliv komentáře k tomuto tématu. V nejbližších měsících chceme na tomto poli rozjet sérii aktivit, které by v Olomouckém kraji rozproudily debatu o tom, co vlastně se SVL v příštích letech uděláme.

 

Mgr. Ondřej Plachý

1. místopředseda krajské organizace Olomouckého kraje Strany zelených